Alžběta Nečasová: Nejsem drsňačka od přírody

V civilním životě mladá, zvídavá novinářka, na hřišti nezadržitelná dělová koule bořící protihráče jako kuželky. Alžběta Nečasová je žena mnoha talentů. Jejích výkonů si všimli také pořadatelé ankety o nejlepší hráčku amerického fotbalu, kde získala fantastické druhé místo. Jak je oslavila a kam se nyní chce posouvat?

Ahoj Bětko, co říkáš svému umístění v anketě o nejlepší hráčku roku?

Překvapila mě i samotná nominace, takže druhého místa si vážím. S ohledem na to, že se ženské týmy v celé republice rozrůstají, roste i konkurence.  Jsem ráda, že jsem mohla být mezi prvními třemi ženami, které usilovaly o toto ocenění. A třeba zase za rok…

Jak jsi tento vynikající úspěch oslavila?

Pořádně jsem se na galavečeru najedla :). Nijak zvlášť jsem to neslavila, celý večer měl slavnostní atmosféru, která mě v tomto ohledu uspokojila. Navíc jsem holka, takže jsem si docela užila i to, že jsem se mohla pro jeden večer proměnit v tu pěknou. Největší odměnou pro mě bylo, že mě doprovodila má přítelkyně. Podporovala mě převelice celou sezonu a na galavečeru nesměla chybět. Pro mé potěšení si při té příležitosti oblékla šaty, což je jev zcela výjimečný. Barunko, děkuji!

Tvoje spoluhráčka Lenka Vavrisová anketu vyhrála. Proběhlo mezi vámi před vyhlášením nějaké hecování?

To ne. Hecování si asi necháváme jen pro ten čas, kdy jsme na hřišti nebo na tréninku. Asi jsme nominaci ani nijak zvlášť neřešily. Hlavně jsme ji chtěly proměnit a přivést do Brna. Aby ta sezona byla kompletně zlatá. Což se podařilo.

Jak ses k americkému fotbalu dostala?

Na úplně první nábor do Amazons mě nalákala kamarádka, která se o něm dozvěděla z Facebooku. Už nějaký ten rok jsme spolu hrály házenou. A ta na nás jednoduše byla málo kontaktní. Proto americký fotbal. Pamatuji si, že hned po tom prvním náboru jsme si prohlížely výstroj, kterou přivezl jeden z tehdejších trenérů. A už tehdy jsem věděla, že mě to bude bavit. A v Amazonkách jsme obě doteď a pravidelně si vzájemně děkujeme, že jsme do toho tenkrát šly.

Dělala jsi už předtím závodně nějaký sport?

Začínala jsem jako malá holka s moderní gymnastikou. To moji maminku a babičku, pro které jsem vždy byla a BUDU princezna, natolik těšilo, že jsem vydržela trpět asi deset let. No a pak už jsem přeskočila na házenou. V té jsem nejdříve hrála v obraně a byla jsem pěkná nešika. Asi po pěti letech jsem se do toho zakousla a přešla do útoku. A jestli s odstupem času můžu soudit, tak mi to docela šlo. Jenže v době, kdy jsme začaly po několika letech snažení hrát první ligu, tak už pro mě byl na prvním místě americký fotbal. A přebíhat z tréninku na trénink se jednoduše nedalo. Takže teď už je to jen fotbal.

Hraješ především na pozici running backa, vybrala sis ji, nebo trenéři určili, že se na ni nejlépe hodíš?

Od začátku Amazonek jsem byla QB. Na pozici running backa jsem šla po dvou letech „jen na dva přáteláky, protože nám chybí lidi“. Už po prvním odehraném zápase jsem ale věděla, že mě ta pozice baví mnohem víc než QB. Po druhém přáteláku jsme si na změnu pozice plácli s trenéry a já dva měsíce před první ligovou sezonou žen změnila post.

Kromě toho se objevuješ na hřišti jako kick off returner, která z obou rolí tě baví víc a proč?

Upřímně, mám pocit, že jsou si dost podobné. Prostě držíš balon, co to dá, a hledáš si skulinku, kudy projít skrz hradbu protihráček. Bohužel v ženském fotbale ten balon na returnmany až tak často nedoletí.

Running back musí umět snést ránu. Bylo pro tebe náročné si na tvrdost fotbalu zvyknout, nebo jsi drsňák od přírody?

Neřekla bych, že jsem drsňačka od přírody, ale ty hity na hřišti prostě necítím. Asi se víc soustředím na hru, bolest přijde až později. Samozřejmě něco jiného jsou vyvrknuté kotníky, ty mi bohužel moc neslouží, ale tvrdou ránu snesu. Modřiny k tomu tak nějak patří.

Pracuješ na sobě i mimo hřiště, třeba v posilovně, kondičním běháním a podobně?

To mi vyčítá i můj trenér – jsem strašný lenoch. Mám období, kdy se zastydím a začnu na sobě pracovat. Ale většinou jen lenoším a pohybu se mi dostává jen na trénincích. Třeba se letos ponaučím. Přeci jen, čím je člověk starší, tím víc je to potřeba.

V civilu jsi zaměstnaná jako redaktorka Českého rozhlasu. Jak jde tato časově jistě náročná práce zkombinovat s tréninkem?

Jak kdy. Když mám pohotovostní službu, víkendovou službu, tak to moc nejde. Loni v létě jsem například musela oželet část soustředění, protože jsem jednoduše musela na natáčení. I proto, že práce redaktora je práce 24/7, tak se teď poohlížím po jiném uplatnění. Jednoduše potřebuji mít i volný čas. Třeba i na ten fotbal. A hlavně po osmi letech volné víkendy!

Fandíš nějakému týmu NFL?

New England Patriots. JE11 nejlepší hráč! Letos jsem ale moc poctivě nesledovala. Neměla jsem na to jednoduše sílu a ani čas.

Jakého vrcholu bys v rámci své sportovní kariéry chtěla dosáhnout?

Vyhrát všechny další sezony s Amazons, třeba získat někdy i to MVP, ale na tom nelpím. Zahrát si v ženské tacklové reprezentaci. Podívat se na mistrovství světa s flagovou reprezentací. A hlavně se konečně naučit tacklovat!

Autor: Marek Dvořák